Mé začátky v OT aneb jak jsem se k florbalu dostal.

Za mého mládí, nebylo u nás o sportu s plastovou hokejkou a míčkem ze stejného materiálu, ani tušení. Teď bych to přirovnal ke hře „bandy“, kterou jsme hrávali na hřištích. Největší pozornost si ale zasluhoval hokej. Bohužel, za mého dospívání v našem městě neměl takové zázemí ani sportoviště jako dnes, tak mé nesplněné sny stát se přinejmenším ligovým hráčem, zůstaly jen pouhým snem. Ale blýskalo se na lepší časy. Květen, rok 2002 – stal jsem se otcem. Sláva … syn … bude z něj hokejista. Za pár let spatřil světlo světa druhý syn. Super, je to jasné. Jeden z nich bude vyvolený a já u toho budu s ním. Ve Třebové se dokonce otevřel zimní stadion, takže se vše vyvíjelo správným směrem. Jenže Vojta si vybral fotbal a mladší Kuba přece nebude hrát nic jiného, než jeho starší brácha. Veškeré sny jsou v háji. Vystupuji tedy ze své komfortní zóny a trénuji malé fotbalisty. Po několika letech hledal Vojta uplatnění v jiném sportu. Lehce zkouším směrování na hokej, ale dostala se k nám informace o místním florbalovém klubu. Podobnost s hokejem tu je, tak s chutí do toho. Reakce Kuby na sebe nenechala dlouho čekat a přechází také. A co já? Začínající trenérská hvězda uhasíná? Ne. Párkrát jsem se byl podívat na tréninku, zajel na pár turnajů a začaly mě svrbět ruce. Nabídl jsem tehdy klubu svou výpomoc a naskočil do vlaku OT. Začátky nebyly jednoduché. Tehdy se trénovalo ve staré tělocvičně Na Skále v České Třebové a bylo spojeno více kategorií dohromady. S Petrem Stolínem jsme měli na starosti děti od přípravky až po mladší žáky. V průběhu jsem absolvoval různá školení, semináře a získal licence. Velkým skokem pro mě bylo otevření tolik vytoužené nové tělocvičny. Trénování má jiný rozměr a více baví. Vzhledem k tomu, že je stále nedostatek trenérů, vypomohl jsem s trénováním i v jiných kategorií. V letošní sezoně jsem se dostal k týmu mužů, kde jsou šikovní hráči, skvělá parta a práce s nima mě hodně bavila. Cítím, že florbal získává na popularitě a jsem rád, že k tomu mohu trochu přispět. A co bude dál? Tož nevím. Jak říkám klukům „Copak mám kolem krku černou kočku a v ruce křišťálovou kouli?“.

by Martin Šmíd