Na základní škole proběhly nábory, těmi se mi do OT otevřely závory.
Dala jsem sbohem tancování, a okusila, co je vhazování.
Mamka moc šťastná nebyla, ale „florbalku“ mi nakonec koupila.
První trénink byl veliký boj, nevyhrála jsem ani jeden souboj.
Respekt ze zkušenějších holek jsem měla, vůbec nic jsem neuměla.
Přesto jsem se zúčastnila zápasu, ale vždy jsem minula soupeřovu „kasu“. 

Play-off juniorky v Praze čekalo, mnohé z nás to dosti vyčerpalo.
Pouze sedm statečných, zúčastnilo se těchto jatečných.
Dvě sezóny za tým dorostenek následovaly, skvělé přátelské vztahy se kompletovaly.
Na soustředění každým rokem, zlepšovaly jsme se skokem.
Sezóna 2014/2015 byla vážně hard, zápasů jsem odehrála snad miliard.
1.liga juniorek a 1. liga žen, skoro nikdo nezůstal neporažen. 

Po vstupu na střední školu, Kely řekla: „Pojďme trénovat spolu“.
Trenérskou licenci jsem získala, dokonce radostí z toho vřískala.
Starší žákyně jsem pod vedení dostala, strachy jsem z toho i koktala.
Trenérství pokračovalo dorostenkami, občas jsem to proložila diskotékami.
Z holek ale holky šikovné rostly, taktéž k srdci mi velice přirostly.
Jednu z největších radost mi udělaly, když na Nise 2. místo vybojovaly.

Roky plynou, já už stárnu, občas už i trefím bránu.
Trénování žen jsem si zkusila, znovu bych tak neučinila.
Nyní po trénování malých dětí vím, že to není pohlavím.
Mám velikou radost z toho, když je na tréninku dětí mnoho.
Při zápase jsem spíše běžec, po nahrávkách nebývám úspěšný střelec.
Hraní a trénování mě nepřestává naplňovat, rozhodla jsem se i administrativně zaučovat.
Proto nejsem vidět pouze na hřišti, ale i každou středu v OT kancelářském tržišti. 

A co dodat závěrem? Věř, že OT pracuje s dobrým záměrem!

by Lucie Fárníková